Jak jsem zjistil, že se mi tu líbilo.

A tak se dostávám ke svému poslednímu článku z Koreji. Bohužel jsem nestihl napsat o všem o čem jsem napsat chtěl. Zakončení semestru bylo totiž trochu více pracovní než jsem si představoval (nevím, že jsem se ještě nepoučil, když je to tak vlastně pokaždé). Nevím kde začít a vím, že skončím psaní daleko před vším co by si o zakončení takového výletu zasloužilo být napsáno, ale něco se sem snad vejde.

Zaprvé: Až budu velký tak chci být zahraničním studentem! Být zahraničním studentem má totiž asi tak miliardu výhod a asi tak zhruba cca nula nevýhod.

Korejci smí nepřijít na hodinu dvakrát, pokud nepřijdou potřetí, tak letí. Jedna moje čínská spolužačka nepřišla šestkrát a nic se nestalo. Korejci jsou hodnoceni tou horší stranou dvojího metru (nejsem si jistý jestli se tu zahraničáci dokonce nehodnotí pouze prošel/neprošel, ale to se ještě dozvím). Všichni tu jsou velmi milí, nápomocní a úžasně vstřícní. Když jsem s Korejci mluvil o tom, že jsou ke mě všichni děsně hodní, tak na mě koukali jestli náhodou nekecám. Jak jsem totiž zjistil k sobě navzájem dokážou být celkem nepříjemní, na mně se každopádně nikdo ani nezamračil.

V obchodech se na mně všichni usmívají a pokud jim oplatíte úsměvem, malou úklonou, nebo dokonce řeknete “aňon hasejo” či “kamsamnida”, tak vypadají téměř štěstím bez sebe. Několikrát se mi stalo, že, poté co jsem řekl něco korejsky, se začali smát, protože prostě nečekali, že bych třeba korejsky něco uměl. Korejci jsou svázáni mnoha nepsanými pravidly zdejších mezilidských vztahů a tak nevím nakolik příjemné je pro ně žít mezi ostatními zdejšími, pro mě to každopádně byla úžasná projížďka zdvořilostí a vřelostí.

Musím říct, že jsem si upřímně zamiloval to jejich uklonění u každého pozdravu. Je tak hezké projevit respekt třeba prodavači, když při pozdravu lehce pokývnete hlavou, jako malinkou úklonu. Myslím, že se v ČR ještě mnohokrát ukloním, než tento zvyk vyženu z hlavy.

Co úžasného mě ještě napadá o Korejcích a jejich kultuře je to, jak se o všechno dělí. Asijské stolování určitě znáte: plno malých talířků s vedlejšími chody a třeba hrnec, nebo pánvička s hlavním chodem uprostřed stolu, odkaď si každý bere co zrovna chce a všechno se to kombinuje a dává dohromady a je to plné různých chutí. Asi jsem si tento způsob zamiloval. Plno malých chodů, kde je plno zeleniny a rozličných chutí. Zpětně (a hlavně teď nad vidinou toho všeho vánočního jídla) vidím, že pro mě bude asi těžké zvykat si na českou svíčkovou s pěti.

Zpátky k tomu dělení. Neexistuje abyste měli něco, čeho je hodně a abyste to snědli sami. Je prostě naprostá samozřejmost, že buď ostatním nabídnete, nebo že si od vás oni prostě vezmou. Koupíte si s Korejcem řekněme kyblík zmrzliny a první co on udělá je, že v atelieru řekne: “Máme zmrzlinu, pojďte jí s náma sníst.” A je přeci tak přirozené a příjemné sdílet, co máte, s ostatními.

Když nad tím teď tak přemýšlím, tak nemůžu zatřídit korejskou nekonečnou pracovitost mezi negativní věci. Z jejich práce a z toho šíleného množství všeho co dělají (čemuž jsem zde samozřejmě nemohl uniknout) jsem se totiž naučil tak moc a pochytil tak moc, ale na rozplývání se nad tím jak moc přínosná pro mně Korea byla bude dost místa v posledním odstavci.

Jedna z mála špatných věcí, které jsem tu zažil je nicméně odvrácená strana toho co jsem napsal v minulém odstavci. Škola nakládá mladým Korejcům neuvěřitelné množství práce, aby to všechno stihli, musí pracovat víceméně neustále. Přes den do školy (kde překvapivě dávají neuvěřitelný pozor na všechno co se řekne), po škole se rychle najíst a hup na domácí úkoly. Pokud se vám nechce pracovat na koleji, tak jdete do kavárny, nebo do knihovny. Pokud potřebujete přestávku, dáte si pět minut chůze na chodbě, nebo si třeba 15 minut zdřímnete. A kdy končíte s prací? Často to neni dříve než o půlnoci. Potom si dáte jednu nebo dvě hry LOL a na odpočinutí před spaním narýsujete kus nějakého půdorysu, protože to není tak mozkově náročné a kolem třetí, nebo čtvrté jdete spát. No a ráno na devátou zase do školy a takhle každý den (před odevzdávkami projektů se samozřejmě celé toto úsilí ještě o to více vyhrotí).

Korejci se prostě a jednoduše ničí. Sami o tom ví, ale je to tak prostě nastavené (proč se asi Korea tak rychle vyšvihla po válce v Koreji?). Hyoungjin neustále mluví o tom, že se zhroutí a nebo že skoro nespal, ale nevymluvíte mu to. Z celého tohohle marasmu jsem se malinko (ale jenom opravdu trochu) vyvlíkl, když jsem jim na začátku semestru oznámil, že prostě spát musím. A bohužel to tak není jen u mladých, ale celá společnost je nastavená na neustálou práci a tak dospělí často nemají čas na své děti a děti na své koníčky.

Korejská moderní architektura a kultura je vlastně importovaná západní kultura postavená ale na naprosto nezápadních základech. Což je podle mně taky důvod proč se Japonsko a Korea liší, protože v Japonsku je západní kultura implementovaná již delší dobu a tak už stačila alespoň trochu zakořenit. V Soulu je to hodně vidět. Všechno je ultramoderní a všichni mají nejnovější elektroniku a stojí tu úžasné věžáky a každý tu má auto. V ulicích je ale špína a všude je nepřeberné množství takových těch asijských stánkařů a obchůdků.

Nemůžu říct, že bych propadal sentimentu nad tím, že už odjíždím. Přiznávám ale, že, i když jsem si to celý semestr nemyslel, mi zalezla Korea pod nehty…

No měl jsem také štěstí  na ostatní zahraniční studenty. Bydlel jsem se dvěma Rusy, kteří byli oproti běžným předsudkům naprosto neruští. S Američany to bylo vlastně stejné. Člověk by čekal obtloustlé všeználky v triku z americké vlajky a se sbírkou revolverů v kufru, ale světe div se, byli naprosto normální a asi mi tu byli ze všech nejpříjemnější.

Asi už se pomalu blíží poslední odstavce článku. Tenhle můj výletík mi toho dal hodně a ještě víc a to jak po stránce profesní, tak po stránkách ostatních- konečně jsem se rozmluvil anglicky, pochopil jsem, že pracovní modely jsou nutnost a začínám pomalu chápat, že nic se nedá dělat dostatečně do hloubky aby to bylo dost uspokojivé. Člověka napadne plno věcí, když na to má prostor. Vlastně je toho tolik, že, jak je asi z mého psaní i cítit, se v tom trochu ztrácím.

Ono to asi nemohlo dopadnout jinak a byl jsem naivní, jestli jsem si myslel, že ano, ale bude se mi po Koreji stýskat. Mám ale pocit, že se mi otevřelo plno dveří, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, a tak nemám pocit, že od něčeho odjíždím, ale že něčemu jedu vstříc. Nemám sice vůbec ponětí vstříc čemu, ale o to je to dobrodružství úžasnější a víc fascinující.

Loučím se a s kopou z vás se určitě brzy uvidím.

Aňonhi kyjesejo. V.

P.s.: přikládám vizošky našich projektů.

main_view

Náš první a hlavní projekt. Ani náhodou se s ním nechci chlubit. Není dokonalý a vím to. Ale také vím, že jsem se toho na něm mraky naučil a řekl bych, že jsem se v mnoha věcech posunul od projektu z minulého roku.

01_메인조감_학생복지종합센터-최종조감도

Druhý projekt, na kterém jsme dělali s DnB. Jsem opravdu moc rád, že jsem se toho účastnil. A věřte nebo ne, ale opravdu hodně je v něm vidět náš přínos.

Jak jsem tu stihl dva podzimy. 2/2

Za poslední dva týdny se tu stala přesně jedna věc a jak tomu na konci semestrů na školách architektury bývá, tou jedinou věcí je dokončení a odevzdání projektu. Ti bystří z vás si zároveň mohli všimnout, že za poslední dva týdny jsem sem nenapsal ani jeden nový článek. A ti nejbystřejší z vás si teď určitě se škrábáním na hlavách kladou otázku: “Nechce se mi tomu věřit, ale je snad možné aby tyto dvě věci měly něco společného?”. A moji milí přátelé ano bohužel mají. Tak jsem totiž fotošopoval, že mi na vás nezbyla ani chvilka času. Ale už je zdárně odevzdáno a odprezentováno a konečně můžu dovyprávět jak jsme se čtyři dny váleli v bazénku v jedenáctém patře kapslového hotelu v Japonsku.

Skončili jsme příjezdem z Hirošimy zpět do Osaky. Jak už tomu s prvními ranními vlaky bývá, přijeli jsme velice brzy a město teprve pomalu začínalo ožívat. Osacké nádraží je naštěstí poměrně v centru a dá se všude dojít pěšky a tak jsme se vydali na pochod.

Nádraží je v části Osaky, kde je největší nakupení výškových budov. Bohužel takhle ráno a v neděli (jestli si dobře vzpomínám) jsme tu byli skoro sami a tak nebylo až tak moc příjemné se tu pohybovat po poměrné prázdných ulicích. Každopádně někde na blízku naše mobily zaznamenaly technické muzeum a tak jsme hned věděli kam mířit.

DSCN4338

A takhle vypadá jedna z částí Osaky. Bohužel ta poměrně vylidněná a tak nebylo moc příjemné se mezi těmi věžáky pohybovat.

Když jsme se ale k muzeu dostali, uvědomili jsme si, že věda je všude stejná a že se nám vlastně ani nechce na prohlídku. A tak jsme se po krátkém zasedání v záchodových kabinkách odebrali k plánovému hřebu dne, tedy k Osackému hradu. Cesta to byla dlouhá ale vedla nás podél řeky a zároveň směrem od véžáků k příjemnější části města, kde bylo i více lidí a bylo více na co koukat.

Hrad obklopuje vodní příkop a plno stromů a celkově je to moc příjemné místo. Navíc je těžké uvěřit, že před dvěma týdny bylo ještě někde tak hezky a teplo.

DSCN4370

Mě se tyhle věžáky hrozně líbily, protože jich bylo jenom pár mezi jinak nízkou zástavbou a v popředí byly barevné stromy a voda a celková symbióza suprově fungovala.

DSCN4384

Barvy byly ten den krásné a když jsme pak leželi na lavičkách tak se dalo načerpat i dost tepla a člověk by klidně i usnul.

DSCN4365

A tady ještě jedna stromová.

Skrz neodolatelně zelenou zahradu jsme se nakonec konečně vydrápali k samotnému hradu. Dovnitř jsme nešli, protože před vchodem byla záplava turistů. Nakoupili jsme ale nějaké pohledy a další turistické cennosti. Na nádvoří byl zrovna nějaký hudební festival a bylo tam plno lidí a tak jsme se rozhodli chvíli tam pobýt a odpočinout na lavičkách na sluníčku.

DSCN4366

Hrad z dálky ještě než jsme se k němu začali drápat.

DSCN4389

A hrad z blízka když už jsme se k němu vydrápali.

DSCN4390

Japonská zahrada před hradem. Nebýt toho žábáku tak by byla snad dokonalá.

Po hradu jsme byli už dost hladoví a tak jsme začali hledat něco k jídlu. Najít lokál, který by vyhovoval nám všem nám opět trvalo jen asi hodinu a půl. Musím se teď přiznat, že tady končí moje poznámky a nejsem si úplně jistý co se ten den dělo dál, ale vzhledem k tomu, že jsme byli celý den na nohou, spánku jsme také moc nepobrali, tak jsme se myslím ubírali pomalu k hotelu, kde jsme se dali do kupy a zbytek večera strávili (kromě večeře… udělali jsme jednu malou výpravu za jídlem a pitím) v horkém bazénku, kde jsme popíjeli a povídali a svým hlasitým smíchem děsili Japonce co se přišli jen umýt.

Další den byl v plánu nějaký chrám a jeden známý byl celkem nedaleko naší ubytovny. Jsem východních chrámů neznalý a tak jediné co můžu říct je, že byl opravdu hezký. Ale teď vážně, byl opravdu hezký. Kolem dvou středových budov obíhala v čtverci zastřešená chodba se spoustou luceren. V centru byl jeden nízký chrám a jedna několikapatrová věž. Kromě vyhrazených cestiček se nesmělo nikam jinam šlapat, na těchto místech byl perfektně upravený posyp z malých černých a bílých kamínků a na cestách byly sem tam nádoby s vonnými tyčinkami, takže to i všude pěkně vonělo. Chrámy měly úžasné dřevěné krovy, malované různými barvami a ve středu vždy stála velká pozlacená socha. Kolem sochy byla po obvodu budovy cesta a na stěnách podél ní malby, které vyprávěly nějaký příběh. Nakonec jsme došli až k malému jezírku, ve kterém byla spousta želv a tam jsme se taky na pár minut zastavili a jenom je chvíli sledovali. Bylo jim totiž všechno úžasně jedno, jen si prostě plavaly a nebo se prostě jenom slunily. Prostě pohodička.

DSCN4405

Vstupní brána chrámu.

DSCN4411

Všude byly tyto nádoby s vonnými tyčinkami.

DSCN4421

Věž uprostřed nádvoří a před ní úhledně uhrabaný písek, kam se nesmělo.

DSCN4427

Pozlacená socha ve středu jednoho z chrámů. Nesmělo se fotit, ale…

DSCN4459

Vodní nádrž s mostem a chrámem a stromy a želvami.

DSCN4457

A tady jsou želvy co si jen tak odpočívají jako kdyby je nezajímalo, že na ně civí turisti.

Po chrámu se nám zachtělo nakupovat a tak jsme se odebrali do největšího obchodu s elektronikou o kterém jsme v Osace věděli a strávili tam kus odpoledne. Následovala večeře a jak už se stalo naším zvykem po namáhavém dni- večerní naložení v horkém bazénku.

Další den už zbývalo jen nastoupit do letadla a odsedět si cestu zpátky do Soulu. Asi je to i tím, že jsme se v Japonsku pohybovali převážně na velmi atraktivních místech, ale myslím, že nás všechny Japonsko tak trochu nadchlo. Líbilo se mi tamější prostředí (plno zeleně, široké ulice a málo aut), jídlo nám také zachutnalo a abych byl upřímný, bohužel, na rozdíl od Koreji, bych si, na základě svých zkušeností, které jsem v Koreji a v Japonsku získal, dokázal představit, že bych se přestěhoval do nějakého menšího města v Zemi vycházejícího slunce. Asi se sem ještě někdy vrátím.

Po těch úmorných dvou týdnech jsem konečně zase jednou plně odpočatý a v příštích dvou týdnech se určitě ještě ozvu, protože mám konečně zase trochu času a plno věcí které chci ještě vidět nebo slyšet a o kterých se bude dát psát. V.

Jak jsem tu stihl dva podzimy. 1/2

Podzim v Soulu byl krásný a trval dlouho, ale poslední dva týdny mám pořád víc a víc pocit, že se nadvláda nad počasím přesunula do rukou dalšího krále v pořadí, tedy Zimy. Stromy jsou až na výjimky opadané, prsty na nohou začínají v rozpadajících se converskách trpět a slunce zpoza inverze už ani nevykoukne aby nás pohladilo trochou toho UV záření po tváři…

A protože Japonsko je z Koreji coby Kim raketou dohodil, nakoupili jsme letenky a zásobu japonských yenů na čtyři dny a vydali se na menší výletík do Osaky se zastávkou v Hirošimě. Jeli jsme čtyři kluci (já, Víťa, Pepa a Dan, který akorát chodí v Soulu na jinou školu). Teď na začátku psaní se mi článek jeví, že by si zasloužil rozdělit na dvě části a tak se dnes budu zabývat příjezdem a Hirošimou.

Úplně všichni Korejci (a nekecám… všichni tři ze tří Korejců), kterým jsem řekl, že jedu na víkend do Japonska a hlavně do Hirošimy, mi řekli abych si dal pozor, protože tam spadla atomová bomba a s největší pravděpodobností se ze mně stane nějaké zmutované monstrum s chapadly. Berme to jako zajímavost č. 1, Korejci mají z Hirošimy naprosto reálný strach a musel jsem udat pádné vědecké argumenty, abych je z něho vyléčil.

Let byl bez problémů a po další hodinové cestě vlakem z osackého letiště jsme se dostali k našemu hotelu. Byla už bohužel tma a tak jsme toho moc z Osaky neviděli, ubytovaní jsme ale byli v části města, která se nejlépe přirovná k Žižkovu, což bylo poznat i ve tmě. Hotel jsme si vybrali schválně minimalistický- tedy formou známých japonských kapslí.

DSCN4476

Buňka nahoře je otočená do vedlejšího pokoje, takže poslouchat přes přepážku mezi kapslemi v šest ráno japonskou telenovelu bylo… no řekněme, že vtipné.

DSCN4480

Postel, záclonka (dveře nebyly od země ke stropu, takže sem šlo celou noc světlo), televizka, světlo, hodiny a zrcadlo. A to jsou přesně Japonci- nic víc člověk totiž nepotřebuje a spalo se tam náramně. Peřina mě mimochodem nesežrala.

Na poslední dvě noci jsme měli objednaný normální hotel, ale zjistili jsme, že o šest pater výše nad našimi kapslemi se nachází sprchy se saunou (nefungovala, ale to je dobře, protože poslední večer se trochu zvrtl a házením po sobě rozžhavenými lávovými kameny bychom určitě výlet moc dobře nezakončili… ale k tomu se možná dostanu později) a s horkým bazénkem, kde jsme následně strávili všechny další večery, a že se nám v tomhle hotelu vlastně i dobře spí, takže jsme si tu zaplatili i zbývající noci.

Ten večer jsme se ještě vydali na sushi, což byl jeden z nejduležitějsích cílů celé japonské výpravy. Sushi bylo perfektní a pivo podávané v tom lokálu bylo tak úžasnou změnou po všech těch korejských pivech, že jsme se sem pak ještě vrátili. Později jsme ho hledali i v běžných obchodech, jenže místo toho jsme našli devítiprocentní ovocný nápoj, který se pil sám a kterému jsme další ráno začali říkat “komadrink”.

Hned další den jsme se vydali do Hirošimy. Než nastoupíme do Shinkansenu (píšu to anglicky, česky je to asi Šinkanzen), pojďme se chvíli bavit o Japonsku obecně. Ženské pohlaví je tu rozhodně hezčí, než v Koreji. Jsou vyšší, elegantnější, hubenější, chodí častěji na podpadcích, prostě co víc si přát. Když se na ně usmějete, tak se usmějí nazpět, nebo vám třeba zamávají. Japonsko je ještě dražší než Korea, tedy kromě chlastu- dobrý tvrdý se dal běžně sehnat za dvoutřetinovou cenu ceny u nás.

Nevím jak Tokyo (tam to bude asi stejné jako v Soulu), ale Osaka i Hyrošima jsou příjemnější než Soul. Nejsou to tak vysoká města, ulice jsou širší a přehlednější a není tu tolik odpadků, na druhou stranu Osaka je ve svých detailech dosti špinavé město (např. metro). Každopádně hlavně v Hirošimě mi bylo velmi příjemně (do centra Hirošimy bych se klidně přestěhoval).

Navzdory tomu, jakou má Japonsko hustotu obyvatelstva, tu jezdí poměrně málo aut. Všechnu dopravu totiž obstarává všudypřítomná železniční síť, jak podzemní tak nadzemní. I to tedy přispělo k příjemnému zevnějšku města.

20141115_085851

Pohled z nádraží do centra Osaky.

Navzdory tomu, že je jízda Shinkansenem stejně drahá jako naše letenka, jsme se prostě museli svézt výdobytkem japonského moderna. Čelist nám poklesla hned několikrát. Shinkansen je Dokonalost a Krása a Věda v jednom. Jezdí v intervalu cca 10 minut od pěti ráno do desíti večer (tak si spočítejte kolik jich asi po Japonsku jezdí). Jeli jsme vlakem rychlostí 315 km/h… čtyři sta kilometrů z Osaky do Hirošimy za hoďku a půl! Tři patnáct kilometrů v hodině!!

20141115_091133

Aerodinamická japonská úžasnost, 315 km/h.

Neměli jsme vymyšleno jak a kdy se dostaneme nazpět do Osaky, ale zvolili jsme řídit se starým českým rčením: “Když to můžeš odložit, tak to odlož a budeš mít volný čas navíc”. A tak jsme se za pomoci paní z infocentra odebrali do centra Hirošimy, hlavně tedy do míst dopadu atomové bomby.

Cestou jsme se ještě naobědvali (vhodný lokál, který by vyhovoval všem jsme hledali pouhou hodinu a půl). Japonské jídlo nám všem bohužel asi také chutná více, než korejské (po třech měsících strávených v Koreji je to nemilá pravda, ale z Japonska jsme byli asi nadšenější). Naobědváni a dobře naladěni jsme se pjéšo pustili směrem k memoriálu.

DSCN4233

V takových zastřešených nákupních pěších zónách jsme nejčastěji hledali jídlo.

Jako první nás přivítal Atomic Bomb Dome- jeden z mála zbytků budov, které přežily dopad bomby. Dmuli jsme se čecháčkovskou pýchou (tedy já jsem se dmul), protože tuto budovu v roce 1915 postavil český architekt Jan Letzel a protože to tam stálo na pamětní tabuli černé na bílém. Jak nadpis napovídá, musím se teď chvíli věnovat svému druhému podzimu. Japonsko je jižněji než Korea a tak i když v Soulu podzim končí, v Japonsku se zdá býti v “rozkvětu”. A bylo nádherně a stromy se zelenily a červenily a slunce tu svítilo a bylo teplo, že jsem zalitoval, že jsem s sebou tahal zimní kabát. A byl jsem spokojený.

DSCN4228

Atomic Bomb Dome

DSCN4235

Hirošima je úžasně nádherné město a někdy bych se sem rád znovu vrátil.

Memoriál se nachází na severní části ostrova na řece Ota. První z památníků je jakýmsi zvonem, v jehož středu je kovový origami jeřáb (jeřáby lidé skládají aby se jim splnilo přání, pokud vím tak je jich potřeba složit tisíc, skládaly je objeti bombového útoku). Na tomto místě jsme zvolna přestávali vtipkovat. Dalším památníkem byl hyperbolický paraboloid. Skrz něj byly vidět všechny ostatní památníky a i Atomic Dome.

DSCN4238

Zvon s jeřábem.

DSCN4247

Druhý památník a průhled.

DSCN4249

Nechtěl bych tu být v létě. Celý prostor memoriálu byl velkým náměstím bez možnosti stínu, ale my jsme se sem dostali v dokonalou část roku.

DSCN4252

Hlavní budova Memoriálu s výstavou.

Na výstavu jsme museli. Vidět Pražský hrad z dálky také nestačí. Nefotil jsem. Brzy jsme si uvědomili, že atomová bomba není moc sranda. Zdejší obyvatelé bombový útok nečekali. Myslím to naprosto vážně, když řeknu, že ti co byli výbuchu nejblíže, měli největší štěstí. Bomba vybuchla 600 metrů nad zemí. V první chvíli vznikla obrovská rázová vlna a ohnivá koule, ve které se tavili střešní tašky a kámen. Nejbližší budovy a lidé byli samozřejmě ihned z obliga- srovnáni se zemí, vypařeni. Fotky živých lidí, jejichž obličeje a další části těla byly na uhel, mi nedělaly moc dobře.

Ti co zemřeli rychle měli štěstí. Další fáze byla totiž ozáření, radioaktivní spad a černý déšť. Lidé vlastně nevěděli co se stalo, nevěděli, že něco jako nemoc z ozáření existuje a tak ve strašné žízni pili černý déšť, který byl samozřejmě vysoce radioaktivní. Jen se beznadějně snažili zachránit. Za pár dní byli však všichni po smrti. Dalšími chudáky byli vojáci a dobrovolníci, kteří sem další den dorazili pomáhat a zachraňovat přeživší a kteří byli bez ochrany také okamžitě odsouzeni na smrt.

Poslední fáze je dlouhodobá, protože následky ozáření, i když byl dotyčný ozářen méně, se objevovaly ještě dlouho po výbuchu. Nechci to moc rozebírat, není to nijak příjemné.

Nějak dokážu pochopit logiku toho, že když on má bombu, tak já jí chci mít taky a tak všichni pořád a pořád vyrábíme bomby a je nám jedno, že je ani nemůžeme použít, protože pro takové množství bomb a výbuchů ani není Země dostatečně velká. Nejsem ale schopen (prostě to asi neumím) pochopit jak v někom vznikne ta prvotní myšlenka takové destrukce a způsobení tak nepředstavitelné bolesti a už vůbec si neumím představit jak je možné takovou myšlenku ihned neodsoudit, ale usoudit, že ji zrealizuji.

Myslím, že nám zlepšila náladu poslední část výstavy, kde jsme mezi význačnými osobnostmi, které memoriál navštívily našli Havla a jeho, jako vždy, idealisticky pozitivní dopis.

Havel

Doufám, že svět nezapomene na všechny hrůzy- jako nezapomene Hirošima- a že se vydá konečně cestou mírového života- jako Hirošima – Václav Havel a srdíčko

V Hirošimě se začalo stavět deset let po výbuchu. Jak jsem to pochopil já, tak radioaktivita po výbuchu vyprchá rychleji, než radioaktivita např. v reaktoru (po prvním roce se zde úroveň radioaktivity zmenšila prý milionkrát). A opravdu jako kdyby se nová Hirošima řídila Havlovými slovy- začali znovu budovat a vybudovali krásné město.

Článek kyne, ale do trouby má ještě daleko, takže naší další zastávkou byl Hirošimský hrad a jeho přilehlé parky. Slunce zapadalo a tak se nám otevíraly opravdu hezké pohledy.

DSCN4281

Nemůžu si pomoct, ale nějaké ty barevné stromy sem musím dát.

DSCN4289

Trochu nemám slov. Hirošima byla prostě krásné město.

DSCN4293

Hrad a pevnost obehnaná vodním příkopem.

Hrad samozřejmě výbuch nepřežil, ale už v roce 1958 byl postaven nový, sice z betonu, jinak je však (až na interier, ten byl moderní) replikou historické budovy. Uvnitř nás čekala výstava samurajských brnění a katan. Co víc si od Japonska přát.

DSCN4297

Hlavní brána s mostem přes vodní příkop.

DSCN4307

Samotná hradní věž.

No a protože se vlastně už stmívalo, rozhodli jsme se vyřešit, jak a kdy se dostaneme zpět do Osaky. Ubytování na tento den jsme v našem hotelu zařízené neměli, protože jsme doufali, že noc strávíme v nočním autobusu, nebo vlaku. Na autobusovém nádraží nám ovšem řekli, že všechny noční autobusy jsou vyprodánu už týden dopředu.

Rozhodli jsme se tedy poptat se na nádraží. Tentokrát nás ale čekalo trpký pokles čelistí nad dokonalostí Shinkansenů. Žádné “normální” vlaky totiž v Japonsku nejezdí. Buď jedete Shinkansenem, nebo nejedete vůbec. Zničeni jsme se tedy toulali městem a přemýšleli nad našimi možnostmi.

První ranní vlak jede před šestou. Autobus nejede. Mcdonalds na nádraží je otevřený jen do půlnoci. Noc je studená, takže staré dobré spaní na lavičce také asi ne (zvažovali jsme to, ale dobře, že jsme to nezvážili), jediný Mcdonalds otevřený celou noc byl v centru města, odkud na nádraží jela první tramvaj po šesté, takže bychom ani první vlak nestihli.

Už ani nevím čí zásluha to byla, ale nakonec jsme na nádraží našli (pro mně) zvláštní ubytovnu- moc se mi jí nechtělo věřit- která ubytovávala na 4, 6 a 8 hodin. V nabídce bylo křeslo u počítače, křeslo u počítače v uzavřené kabince a žíněnka u počítače v kabince. A tak jsme se nakonec rozhodli tomu dát šanci. Zaplatili jsme cca 350,- Kč za žíněnku s počítačem na šest hodin.

Volba se to ukázala být skvělá. Vyspali jsme se, na internetu jsme si pobrouzdali, umyli jsme se a navíc tu bylo pití zdarma, takže kafe v šest ráno celkem bodlo. V uličkách byla spousta japonského anime na půjčení a ani nás spaní na proleželé žíněnce moc nesežralo.

DSCN4323

Kabinky byly otevřené všemu hluku a všemu světlu, ale unavený člověk se vyspí všude.

DSCN4320

Žíněnka, provizorní křesílko, počítač a sluchátka. Úplně se neodvážím představovat si k čemu všemu byly použity ty kapesníky vedle počítače.

Jak jsme se později dozvěděli, tento způsob nocování používají lidé ze všech společenských vrstev. Když člověk nestihne z práce poslední vlak, nezbývá mu jednoduše nic jiného. A například v nekuřáckém oddělení bylo opravdu plno. Ráno jsme koupili jízdenku na vlak a jeli vstříc novému dni v Osace.

To je pro dnešek asi všechno. I tak je toho moc a moc. Příště více o Osace a co jsem si nevzpomněl o Japoncích a Japonsku. Zase se ozvu. V.

Jak jsme se občerstvili na duchu i na žaludku.

Zaprvé bych rád uvedl na pravou míru to, že žádná z fotek v dnešním článku není mnou vyfocená. Díky nešťastné náhodě a mé roztěkané mysli jsem zapomněl vrátit svou paměťovou kartu zpět do foťáku a tak jsem musel fotit na jeho interní paměť. Bohužel jsem ale kabel na propojení počítače a foťáku zřejmě nechal v ČR a tak do Vánoc není šance získat mé vlastní fotky. A tak prohlašuji: Žádná z následujících fotek není moje. Patří mým dvěma spolučechům – Vítovi a Josefovi.

V Koreji je 45% populace bez vyznání, 26% křesťanů, 26% buddhistů, atd. A protože většina “kostelů” tu vypadá spíše jako menší kulturní centra, tak jsem byl zvědavý, jestli tu existuje i nějaký “opravdový” kostel v tom evropském slova smyslu. Mí korejští přátelé mi tedy poradili, že se máme jít podívat na Myeong Dong Cathedral. Je to totiž největší křesťanský kostel v Koreji.

Myeong Dong je Kostel v neogotickém stylu, postaven na konci 19. století (stavba započala v roce 1892). Je zasvěcen Panně Marii neposkvrněného početí a zajímavostí je, že v době jeho výstavby to byla největší budova z tehdejším Soulu (čemuž je těžké uvěřit, když se člověk podívá čím vším je dnes obklopen). Pro Evropana může být svou velikostí ale snadným zklamáním (i když mě se moc líbil).

CIMG3491

Před samotnou katedrálou je náměstí s menším parkem.

CIMG3493

Upřímně jsme očekávali něco trochu většího. Katedrála je velká jako průměrný evropský kostel. Notre Dame se tedy nekonalo.

CIMG3495

Nejvíce jsem si užíval asi transformaci klasických gotických prvků do jejich modernějšího pojetí. Fasáda je z béžových a oranžových cihel, což může trochu připomínat například některé polské kostely (ty jsou také z cihel).

CIMG3497

Vedle katedrály je budova fary a komunitního centra v obdobném historizujícím stylu.

IMG_2773

Katedrála má tři lodi a vlastně celkově vypadá velmi klasicky.

IMG_2772

A samozřejmě vidět musí být odevšad, takže LCD obrazovky na každém kroku.

IMG_2777

Jednoduchý poměrně moderně pojatý, ale moc hezký, oltář.

Katedrála je pojata velmi konzervativně. Jen detaily jsou moderní, mimo to je však budova víceméně moderní kopií klasického gotického kostela v Evropě. Neberte mě však špatně… Kostel je to úžasný. Cítil jsem i takový ten respekt, který v kostele člověk cítit má a myslím, že jeho pojetí je tu naprosto na místě. V době, kdy tu bylo křesťanství v rozvoji, bylo prostě potřeba “dovézt” sem osvědčený model ze západu a radikálně tak podpořit celou věc.

Teď již duševně syti jsme šli nakupovat hadry. Okolní ulice jsou totiž známe hlavně svými obchody. Rozepisovat se ale nebudu, nakupování oblečení je na celém světě stejně “velká” zábava.

Brzy jsme se ale začali cítit nenaplněni po žaludeční stránce a tak jsme se rozhodli zajít na “all you can eat” korejských jídel. A tak i přes to, že jsme se nepřejedli už dobré tři měsíce a pomalu jsme začali ztrácet dobrou víru v to, jestli se v Koreji vůbec přejíst dá, jsme se totálně přejedli. Uprostřed stolu byl již tradičně gril, na který jsme si neustále nosili přívaly masa (Hyoungji nakonec přinesla i nějaké ovoce, ale kdyby nebylo jí, tak bychom snad nejedli nic jiného než jen maso) a brzy jsme byli všichni plní. Byl to další velmi příjemný pátek.

Tento víkend se jedeme podívat do Japonska, takže čekejte nějaký ten obsáhlejší post, možná i dva (to se uvidí podle množství zážitků) a navíc plánuji další článek “O Korejcích”, který bude mimo jiné znovu o tom jak tu o sebe mladí lidé pečují (nebojte, budete překvapeni… kulturní rozdíly se znovu ukázaly být obrovské) a možná začnu uvádět na pravou míru své poznatky z dřívějších článků. Neustále se totiž zvládáme infiltrovat hlouběji a hlouběji do korejské kultury.

Dnes bez zamyšlení, čistě dokumentárně. Mějte se krásně, zase se ozvu. V.

Jak jsme si za večer pětkrát řekli, že máme opravdové štěstí.

Stalo se mi to už jednou a teď se mi to stalo znovu. To co jsem z hlediska mezilidských vztahů považoval za velikou raritu a štěstí potkat, jsem našel tady, když neumím ani pořádně korejsky. Ale než se dozvíte o čem vlastně čtete, budu muset začít jako vždy od začátku.

A tak jsme šli na halloweenskou párty, protože šli všichni a já už dlouho neměl příležitost požít velké množství předraženého alkoholu, vidět víc sexy králíčků a zdravotních sestřiček než za průměrný den na internetu a hlavně ohluchnout z elektronické hudby (které si příležitostně rád zaholduji), jejíž rytmus a hlasitost vám dokáže dokonale zahýbat s vnitřnostmi.

Párty to byla velkolepá, někdo by snad řekl že epická, klub byl naplněn k prasknutí, hudba byla úžasná a opravdu opravdu ohlušující. Jak minuty a hodiny přibývaly a noví lidé přicházeli, sešli jsme se skoro do kompletní skvadry mezinárodního studentstva naší univerzity (připojila se i kolumbijská skupina s jejímž základem jsem byl na Jeju islandu) a tak jsme se, teď již kompletní, o půlnoci rozhodli vyjít do přilehlých ulic a opít se v co nejlepším poměru cena/množství alkoholu.  Bohužel tomuto poměru v Koreji nejlépe odpovídá Soju (něco jako rýžová vodka, která má menší procento alkoholu a chutná hůř než vodka), přes což se nemohla přenést srdce některých z nás a tak jsme se trhli.

Naše skupinka (Justin, já, Víťa a Hyounji – korejská slečna, která šla na párty s námi) se tedy neohroženě prodírala davy sexy převleků v centru Gangnamu. Vtom Justin navrhl, že někde v okolí je prý nějaká pivnice, která by nám snad mohla poskytnout příjemné útočiště a hlavně jeho oblíbený druh piva… A tak jsme šli.

Hospůdka to byla prvotřídní, s obrovským výběrem nejrůznějších piv a tak jsme si objednali několik různých světových kousků, mezi nimiž byl i Pilsner Urquel při jehož pití jsme doslova zářili vlastenectvím a pocitem domova, i když musím říct, že tahle Plznička byla trochu jiná, než ta naše… asi je úžasnost našeho piva pořád ještě neúnosná pro širý svět.

Trochu odbočím. Někteří z vás si možná pamatují jak jsme se jako malá skupina chudých studentů kdysi dávno v prváku rozhodli vyrazit na pivo a jako každá taková skupina jsme skončili u Vejvodů. Někteří z vás si asi také pamatují jak jsme se dali do hovoru se skupinou postarších chlapíků u vedlejšího stolu a někteří si možná pamatují i to, že pochopili, že jsme chudí a že oni jsou bohatí a tak po zbytek večera platili vše co jsme chtěli popít nebo pojíst. A tak vznikla nezapomenutelná vzpomínka na to, jak jsme celou noc jedli a pili za peníze neznámých mecenášů, ke kterým nás ten večer zavedla naprostá náhoda.

A tak jsme seděli v korejské pivnici a povídali si tak úžasně, jak si jen skupinka opravdových kamarádů a nebo skupinka lidí, kteří si opravdu dobře sednou v názorech a příbězích hned na první pohled, může povídat. V tom momentě jsme se poprvé shodli, že zažíváme jeden z nejlepších večerů, který jsme zatím v Koreji zažili.

U stolu vedle nás seděla skupina tří Postarších Korejců- dva Korejci (jeden cca 60 a druhý cca 70 let) a jedna Korejka (cca 60 let)- a události se tak nějak vyvinuly, že jsme si s nimi začali povídat, protože uměli celkem dobře anglicky. Začali jsme tím, že jsme studenti a že jsme z Evropy a z USA a tak dále. No asi už tušíte kam tím mířím. Stoly byly přiraženy, pivo a jídlo objednáno a všechno z jejich kapes zaplaceno. Povídali jsme asi dvě hodiny a pak jsme museli hospůdku opustit, neboť ve tři ráno zavírala. A tak jsme se ještě vyfotili a pokračovali znovu do ulic nočního Soulu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Před lokálem zleva: Houngji, Justin, číšník, který vypadal opravdu stylově a vyznal se v pivech, šedesátiletý Korejec, já, šedesátiletá Korejka, Víťa, sedmdesátiletý Korejec.

Korejská trojice nás ale ještě nehodlala opustit a tak se nejopilejší z Korejců rozhodl, že nás ve tři ráno musí vzít na tradiční korejské nudle do místní restaurace a tak jsme ochotně šli a potichu si už poněkolikáté šeptali, jaké obrovské štěstí máme, že nás náhoda vede v ústrety takovým dobrodružstvím. Nudle to byly samozřejmě úžasné a navíc jsme také ochutnali zatím nejlepší kimchi, z čehož mám asi větší radost, než z těch nudlí.

Z restaurace se Korejci konečně odhodlali odebrat do svých domovů. Mít byt v Gangnamu je opravdu drahá záležitost, takže jsme se shodli na tom, že byli asi poměrně bohatí (nehledě na to, že oba Korejci mají firmy v USA nebo v Číně). Po cestě do klubu, kde jsme měli celou dobu ve skříňce uschované teplejší části našeho oblečení, jsme potkali naší původní, teď již velmi opilou a roztříštěnou, skupinu a po krátké chvíli, kdy jsme počítali přeživší a sbírali své padlé z asfaltu kolem klubu, se většina z nás rozhodla odjet zpět do svých králíkáren a tak jsme si chytli taxi a v polospánku si snažili zachovat v paměti všechny ty úžasné chvíle celého večera.

Když se mi něco podobného stalo poprvé, myslel jsem si že to bylo také naposledy, nebo že je to až moc ojedinělé na to aby se mi to stalo podruhé. Potkalo mě to ale znovu a tak jsem se dostal do takového toho příjemného šoku a rozhodl jsem se, že o tom musím napsat, protože se to určitě nestává každému a už vůbec ne často.

A tak jsem se opět ujistil, že otevřenost a komunikace může být velmi silným mostem mezi i naprosto cizími lidmi. Často přemýšlím nad Havlovým mottem “Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí” a jestli je můj optimistický idealismus reálný. Mnoho lidí totiž podléhá myšlence, že reálný není, ale mě osobně neustále nejrůznější zážitky a zprávy ujišťují v tom, že je tomu právě naopak.

Zase se ozvu. V.

4 kluci, 2 pokoje

Jedna nejmenovaná slečna s kratšími hnědými vlasy si o to asi před dvěma měsíci řekla a tak jsem vlastnoručně vytvořil vysoce profesionální, architektonický, a skoro až umělecky pojatý (tedy jako omalovánka) půdorys naší kolejní jednotky. Jeho jediným nedostatkem se může zdát být jedině přesnost zobrazovaných rozměrů. Metodou “od oka” (bohužel jsem si sebou nevzal své geodetické vybavení) jsem byl schopen dosáhnout maximální odchylky 30-50 cm, což pro naši věc prozatím postačí.

Naše kolej (latinsky Oryctolagus cuniculus habitationi”) je budova o dvanácti podlažích a mnoha a mnoha ubytovacích jednotkách. Je zde kromě mně dalších zhruba 899 studentů. Pokoje po jednom či dvou tedy nepřipadají v úvahu a tak bydlíme po čtyřech. Já bydlím se dvěma Rusy (Matthew, Konstantin) a jedním Mongolem (Shin Zu).

Výkres _ Výkres

V předsíni je botník, který nikdo nepoužívá, podlaha, kterou používají všichni a pak ten schod (ta čára v předsíni), který je podvědomým “ty ty ty, za tuhle hranici žádné boty!”.

Chodba je normální chodba. Je v ní umyvadlo a nad ním zrcadlo, od něhož vás ale odděluje půlmetrový pult pro umyvadlo, takže se v zrcadle vidíte jako v portrétu začínajícího umělce, který si ještě neumí pořádně určit měřítko.

Koupelna obsahuje klasickou “holy trinity”- umyvadlo, záchod a sprchu. Koupelna je bohužel po většinu dne nepoužitelná, protože celá její podlaha často vypadá jako po mírném monzunu. Sprcha totiž nemá žádné zavírání a tak je celý prostor vystaven proudu vody odstřikujícího od sprchujícího se a často si zpívajícího jednoho z nás. Konstantin při jedné ze svých osvícených chvil koupil igelitovou zástěnu, která ale bohužel nefunguje úplně stoprocentně (a navíc se lepí na zadek a všichni víme jak je to asi příjemné).

Pracovna je samozřejmě nejvytíženější místností v našem skromném bytečku. Moji ruští spolubydlící (a hlavně Matt) si už skoro dokonale prohodili denní a noční režim a tak je pracovna obývaná skoro sto procent času. Každý z nás má stůl, několik zásuvek a plno přihrádek v knihovně nad stolem. Jediným problémem je židle. Není na ní nic, ale vůbec nic měkkého- je prostě dřevěná- a musím říct, že zadnice někoho jako já, často sedícího bdícího u počítače, dostává docela za vyučenou.

V ložnici jsou dvě palandy. Opravdu veliké palandy, na kterých se opravdu dobře spí, i když jsou matrace trochu tvrdé. Já spím na té vlevo, mé prepubertální já chtělo sice spát nahoře, ale nakonec dostalo přidělenou spodní postel, což se ve výsledku ukázalo býti velice pohodlné. Nějaké to ale se ale najde všude. Kupovali jsme si tu hromadně levnou peřinu a polštář. Nevím jak to mají ostatní, ale přijde mi, že by peřina mohla být tak o půl metru širší, protože když se zachumlám na jedné straně těla, na druhou stranu těla mi peřina nedosáhne. Volím tedy kompromis- pomalou smrt v mírném nočním průvanu.

V každé jednotce je klimatizace a podlažní vytápění. Koloběh topení vypadá asi takto: večer nám začne být zima; Matthew nepřítomně namačká na podlažním topení 38 °C ale okna nechá pořád otevřená; když jdu spát, zavřu okna, protože vím, že ráno bude zima a zároveň mě začnou pálit nohy od podlažního topení a tak ho ztlumím na normálních 25 °C; (další kroky jsou jen mou domněnkou, protože spím) když jde okolo páté ranní Matthew spát, znovu otevře všechna okna, protože to v ložnici smrdí když tam spí 2-3 lidi; ráno vstanu s omrzlinami a rampouchem u nosu protože moje peřina nefunguje; oba Rusové většinou spí minimálně do oběda (většinou s přestávkami spí celý den) a tak to tu značně smrdí když přijdu ze školy, otevřu tedy všechna okna; večer nám začne být zima;…

Na celé koleji je přesně nula ledniček, nula rychlovarných konvic, jedna mikrovlnka a asi 20 praček kombinovaných se sušičkou. Zjistil jsem že jediný čas, kdy je alespoň jedna z praček volná je buď mezi 8. a 11. dopoledne, kdy je většina lidí a často bohužel i já ve škole, a mezi 2. a 6. ranní, kdy občas přicházím z atelieru, takže si rovnou jdu vyprat a jsem spokojený. Teplou vodu na instantní polévky a čaje tu ale čepuje automat na chodbě, takže v časech nouze nejsem odkázán na konzumaci suchých nudlí s občasným přisypáním chilli a soli kvůli chuti.

Já vím, že pro mnoho z vás je život na koleji jednou z již prožitých životních etap. Já jsem si na tento zážitek počkal o tři roky déle než mnozí z vás a je to pro mně zcela nová zkušenost. Navíc neznám nikoho ve svém okolí, kdo by momentálně přežíval na kolejním pokoji pro čtyři. A také se kolejní jednotka v Korei s největší pravděpodobností půdorysně trochu liší od té české… takže pro studijní účely.

Jo a zapomněl jsem zmínit, že koleje jsou striktně oddělené na ženské a mužské. Žádné ženské pohlaví se sem díky kamerovému systému nemá šanci dostat a důstojnost nás všech tak zůstává bez poskvrny… Já vím, že je to tu dáno historicky (pohlaví tu byla vždy odděleně), ale jsou to dospělí lidé, tak bych si myslel, že namixovat holky a kluky úplně nezpůsobí úpadek korejské kultury. Ale to je jen můj názor.

Myslel jsem si, že soužití se třemi dalšími kluky bude problém (hlavně z toho hygienického hlediska, protože se znám), ale z určitého nadhledu je to vlastně úsměvné. Jsme kluci- osobní problémy mezi sebou tedy samozřejmě nemáme a dokonce jsme už i uklízeli, takže co víc si přát, myslím, že všechno funguje tak jak má. Udržovat si nadhled je nutné v každém okamžiku života a jakmile ho ztrácíme, měli bychom se ho snažit co nejrychleji znovu najít. Život je, myslím,  možné chápat jedině z nadhledu.

Zase se ozvu. V.

Jak jsme šli dvakrát jinam než jsme chtěli.

V Korei právě probíhá jeden z nejkrásnějších podzimů mého života. Minuly asi dva týdny s oblohou bez mráčku, teplotami nad dvacet celsiů a vzduchem plným dobré nálady a protože já jsem jeden z těch co milují podzim, opravdu si to tu užívám.

Soul je oproti městům, která znám, nádherný (mimo jiné) v jedné věci – obklopují ho hory. Řeknete si: “Koukal jsem do strejdy Googla a tam se píše, že ty kopečky kolem Soulu jsou tak maximálně šestistovky, nebo osmistovky.” a máte pravdu… ale!

Ale hory kolem Soulu mají úplně jiný charakter, než který známe. Na stupnici od Alp po Krkonoše, jsou mnohem blíže ke straně Alp. A tak koukáte na hypermoderní velkoměsto a za ním se tyčí obrovská vysoká skaliska a jediné co můžete udělat (už po sto padesáté, protože tuto scenérii vidíte pokaždé, když se vracíte ze školy) je si uvolnit čelist a nechat ji spadnout zase o trochu níž než byla den před tím.

Kombinace úžasného podzimu a hor pro mně nemohla skončit jinak, než nějakou tůrou, nebo alespoň malou tůrkou někam tam nahoru nad Soul. A tak jsem čekal a čekal a dočkal jsem se právě teď, když se stromy konečně začaly barvit do neskutečných barev a když se počasí nezkazilo ani po dvou týdnech ustavičné nádhery. A tak jsem konečně mohl zorganizovat svůj vytoužený výlet.

Na severním okraji Soulu je národní park Bukhansan. Vede tam metro a od naší školy je to asi 3 zastávky, takže výběr destinace byl jednoduchý. Za českou výpravu jsem šel já a Robin, za Američany  to byli Reese a Justin a připojil se k nám i jeden Korejec – Jo Yong, který prostě a jednoduše chtěl do přírody a nechtělo se mu (jako nám) celý víkend učit na midterms.

První změna plánů přišla  hned u úpatí hory, kdy jsme si řekli, že bychom mohli jít na opačnou stranu od Bukhansanu a po horském hřebeni se dostat až zpět do školy. Vyrazili jsme tedy na vrchol Suraksan. Očekávali jsme lehkou vycházku a to, že výšlap bude občas i do šedesáti stupňových svahů za pomoci řetězů, nás opravdu překvapilo a to hlavně proto, že jsme neměli dost vody. Na výlet se rozhodlo jít i mnoho Korejců (hlavně starších, protože mladší nemají pěší výlety moc v lásce), kteří byli všichni do jednoho špičkově vybaveni značkovým outdoorovým oblečením a obuví a to do takové míry, že by mohli lézt i na mt. Everest.

Druhá a nechtěná změna plánu přišla o mnoho později, když jsme při sestupu ze Suraksanu směrem k naší škole zvolili ze dvou stezek tu špatnou a tak jsme museli nakonec do školy dojet autobusem a metrem, protože jsme skončili o kopec dále než jsme chtěli.

Výlet to byl úžasný, počasí nám stoprocentně přálo, příroda byla krásně barevná a potkali jsme příjemné lidi a tak teď budou následovat už skoro jenom fotky. Doufám, že vám to alespoň trochu přiblížím.

DSCN4008

Hory tak jak jsou vidět ze Soulu.

DSCN4001

Naše skvadra azura. Zleva: Jo Yong, Reese, já, Robin, Justin. Za námi Bukhansan National Park.

DSCN4012

Tam jsme lezli. Tady jsme ještě nevěděli do čeho jdeme.

DSCN4038

Soul asi tak z poloviny kopce. To, že v dálce není vidět všechno je bohužel způsobeno hlavně smogem.

DSCN4043

Sem jsme měli původně v plánu vylézt – národní park Bukhansan.

panorama3

Panoramatická ze stanoviště asi v půlce kopce. Tímto směrem je centrum Soulu.

DSCN4057

Taky abych tu jednou byl na fotce sám.

DSCN4055

Skály to byly úžasné a šlo s námi i mnoho horolezců a skálolezců, kteří si na vrcholu užívali po svém.

DSCN4060

Člověk by snad ani neřekl, že je pořád ještě v Soulu.

DSCN4062

Nevím jestli to tu vypadá tak strmě jak strmé to bylo, ale bylo to opravdu hodně strmé. Tohle je jeden z úseků, které se lezli spíše s pomocí rukou a řetězů, než nohou.

DSCN4063

Perfektně vybavená skupinka Korejců. A my tam šli s málem bez vody…

DSCN4067

Tohle nebyl nejstrmější kus výšlapu, ale fotka je to krásně dokumentující.

DSCN4090

Kolem oběda se objevilo plno takovýchto skupinek, kolem kterých to vonělo skoro jako v restauraci. Navíc ty barvy!

DSCN4094

Tohle je na sever od Soulu. Na této fotce je podle mě už i vidět DMZ.

DSCN4077

A na konec to nejlepší – skály a barvy.

DSCN4079

Pohled přímo do města.

A tak jsem si tu potvrdil, že když se podzim povede, tak mu nějaké jaro, léto a zima nesahají ani po nehty na nohou. Ale ono je to vlastně stejně relativní. Před zimou se člověk těší na zimu a na Vánoce a po zimě se už zase nemůže dočkat plavek a tepla a tak se naše zalíbení asi mění spolu s ročními obdobími. Ale stejně se tomu podzimu musí nechat ty jeho barvy… Ne! Nad podzim prostě není!

Zase se ozvu. V.